Dětské nohy nestačí změřit jednou za rok. O velikosti bot nerozhoduje věk ani číslo na krabici

Dětská chodidla rostou rychle a jejich velikost se může během několika měsíců výrazně změnit. Přesto řada rodičů vybírá nové boty podle věku dítěte, velikosti předchozího páru nebo jednoduchého obkreslení nohy na papír. Takové postupy však mohou být nepřesné. Příliš malé boty tlačí, deformují prsty a omezují přirozený pohyb chodidla, nadměrně velké zase zhoršují stabilitu a mohou vést k otlakům, puchýřům či zakopávání. Základem správného výběru je proto pravidelné měření obou chodidel a následná kontrola, jak se dítě v botách skutečně pohybuje.

U nejmenších dětí se doporučuje kontrolovat velikost chodidel přibližně každý měsíc, u předškoláků jednou za dva měsíce a u školáků alespoň jednou za čtvrt roku. Intervaly je přitom potřeba přizpůsobit konkrétnímu dítěti, protože chodidla nemusí růst plynule a jejich velikost se může změnit skokově. Boty proto není vhodné pořizovat příliš dopředu ani „do zásoby“.

„Dětská noha se stále vyvíjí a obuv by jí měla umožnit přirozeně pracovat. Pokud je bota krátká, úzká, příliš tuhá nebo naopak natolik velká, že ji dítě nedokáže při pohybu kontrolovat, může se změnit způsob chůze i zapojení celého těla. Rodiče by proto neměli sledovat pouze údaj o velikosti, ale také to, jak dítě v botách stojí, chodí, běhá a zastavuje,“ říká instruktorka pohybu Klára Rampáčková.

Každé chodidlo se měří zvlášť a ve stoje

Nejpřesnějšího výsledku rodiče dosáhnou při měření naboso, ve stoje a na tvrdé podlaze. Dítě by mělo stát rovně, dívat se před sebe a mít váhu rozloženou rovnoměrně na obou nohách. Měřit je vhodné odpoledne, kdy bývají chodidla po celodenním pohybu více prokrvená a mohou mít větší objem než ráno. Vždy je nutné změřit pravé i levé chodidlo. Jejich délka a šířka se mohou lišit i o několik milimetrů, přičemž pro výběr bot je rozhodující větší z naměřených hodnot. Pro omezení chyby je vhodné celé měření ještě jednou zopakovat. Přesné měření usnadní speciální měřidlo, například PLUS12, které umožňuje zjistit také vnitřní rozměr boty. Dítě se postaví patou k zadní stěně měřidla a nejdelší prst se umístí do jeho pohyblivé části.

„Je však důležité vědět, že PLUS12 k délce chodidla automaticky přidává nadměrek 12 milimetrů. Naměřený údaj tedy neukazuje čistou délku nohy, ale přibližnou doporučenou vnitřní délku boty. Pro zjištění skutečné délky chodidla je potřeba 12 milimetrů odečíst. Spoléhat se pouze na číslo uvedené na botě je riskantní, protože číslování se mezi jednotlivými značkami i modely liší. Dvě boty označené například velikostí 28 nemusejí mít stejnou vnitřní délku, šířku ani tvar špičky. Rodiče by proto měli znát skutečné rozměry chodidla a porovnávat je s vnitřními rozměry konkrétního modelu,“ upozorňuje Jan Chalupný ze specializovaného e-shopu naBOSo.cz.

Když není měřidlo, poslouží krabice. Obkres chodidla může klamat

Pokud rodiče nemají k dispozici specializované měřidlo, mohou využít pevnou krabici. Patu a palcovou hranu chodidla jemně přiloží ke stěnám krabice a u nejdelšího prstu a malíkové strany udělají kolmo drženou tužkou značky. Následně pravítkem změří délku od nejdelšího prstu ke středu paty a také šířku chodidla.

Měření v krabici je přesnější než běžné obkreslování nohy na papír. Při něm totiž rodič často drží tužku šikmo nebo ji vede příliš daleko od chodidla. Výsledek se tak může lišit až o několik milimetrů. Důležité je měřit dítě kdy se zatížené chodidlo přirozeně rozprostře a měření odpovídá prostoru, který noha potřebuje při chůzi.

Stejně důležitá jako délka je šířka boty

Šířku chodidla lze změřit pravítkem nebo posuvným měřidlem, takzvanou šuplerou. Měří se přes klouby prstů, i když u některých dětí nemusí jít o úplně nejširší část nohy. K výsledné hodnotě se zpravidla přidává prostor přibližně dva až sedm milimetrů.

„Příliš úzká bota stlačuje prsty a nedovoluje přední části chodidla, aby se při došlapu přirozeně rozšířila. Ani zbytečně široká bota však není automaticky lepší. Chodidlo v ní může klouzat, což vede ke tření, otlakům a horší stabilitě. U barefoot obuvi je dostatečně široká špička standardem, šířka se proto porovnává především v oblasti kloubů chodidla a boty. Vedle délky a šířky rozhodují také proporce chodidla, například výška nártu, tvar paty nebo šířka kotníku. Tyto hodnoty zpravidla není nutné doma složitě měřit. Rodiče by ale měli vědět, zda má dítě spíše úzké, nebo baculatější chodidlo a nízký, či vysoký nárt. Právě tyto rozdíly vysvětlují, proč určitý model sedí jednomu dítěti dobře, zatímco druhému ve stejné velikosti nevyhovuje,“ říká Jan Chalupný naBOSo.cz.

Nadměrek není rezerva na několik sezon

K naměřené délce chodidla je potřeba připočítat nadměrek, tedy volný prostor pro pohyb prstů a růst nohy. Jeho optimální velikost se liší podle věku, typu obuvi i pohybových schopností dítěte. Miminka, která se převážně pohybují lezením, mohou mít nadměrek až 15 milimetrů, protože při lezení se volný prostor přesouvá za patu a jejich chodidla zároveň velmi rychle rostou. U dětí do tří let se zpravidla doporučuje přidat osm až 12 milimetrů, mezi třemi a šesti lety deset až 12 milimetrů a u dětí starších šesti let přibližně osm až deset milimetrů. Pokud má například chodidlo tříletého dítěte délku 138 milimetrů, vhodná vnitřní délka boty bude přibližně 150 milimetrů.Tato čísla ale nejsou univerzálním pravidlem. Některé děti se bez obtíží pohybují i s větší rezervou, jiným vadí už běžně doporučovaných 12 milimetrů. Nadměrek proto nelze chápat jako prostor, díky němuž dítě vydrží v jedněch botách několik sezon. Bota musí být bezpečně použitelná už v okamžiku nákupu.

„Každé dítě má jinou úroveň stability, koordinace i zkušeností s chůzí. Větší nadměrek proto nemusí zvládnout jen proto, že tabulkově odpovídá jeho věku. Pokud v botách zvedá nepřirozeně nohy, zakopává, vytáčí špičky, mění délku kroku nebo se pohybuje nejistěji než naboso, je potřeba vyzkoušet jiný rozměr či model,“ vysvětluje Klára Rampáčková.

O správné velikosti rozhodne až pohyb dítěte

Po změření chodidel a výběru odpovídající velikosti by měla následovat kontrola přímo na noze. Pata má být usazena na stélce a neměla by sjíždět do strany. V oblasti kloubů nesmí být svršek napnutý ani deformovaný tlakem chodidla. Pod jazyk obuté a rozepnuté boty by se měly bez výrazného tlaku vejít přibližně jeden až dva prsty, aby měla noha dostatek prostoru v oblasti nártu.

Boty je vhodné zkoušet odpoledne a dítě v nich nenechat pouze několik sekund stát. Mělo by se projít, rozběhnout, poskočit, otočit a zastavit. Rodiče mohou jeho pohyb porovnat s chůzí naboso. Dobře zvolená obuv by neměla výrazně měnit přirozený styl chůze ani dítě nutit k nepřirozenému zvedání či vytáčení nohou. Kontrolovat je třeba také ohebnost boty. Dítě musí být schopné ji při kroku vlastní silou ohnout. Obecně platí, že čím je dítě menší, tím lehčí a měkčí obuv potřebuje. Samotná možnost ohnout botu rukama ale nestačí – rozhodující je, jak s ní dokáže pracovat její malý uživatel.

„Měření je nezbytným začátkem, nikoli definitivní odpovědí. O vhodnosti boty nakonec rozhoduje kombinace délky, šířky, tvaru chodidla, prostoru nad nártem a především chování dítěte při pohybu. Pokud si rodiče nejsou jistí, je lepší obrátit se na specializovanou prodejnu, kde lze chodidla odborně změřit, určit jejich typ a porovnat více modelů přímo při chůzi,“ uzavírá Jan Chalupný z naBOSo.cz.